Pálení dřevěného uhlí v milířích bylo důležitou součástí historie obce Hvozdnice, možná bylo i jedním z důvodů založení původní osady uprostřed lesů, na jejímž místě dnes obec leží.
Práce uhlířů byla těžká a velmi špatně placená. Základem milíře byl kůl (nebo dva kůly blízko sebe), okolo kterého uhlíři naskládali drobné suché roští. Následovalo položení podlahy, tedy polen kladených paprskovitě od kůlu stojícího uprostřed kruhu směrem k jeho okraji. Kruh – základna milíře – míval průměr 6 až 8 metrů. V podlaze byl vynechán kanálek, což byla mezera pro přívod vzduchu vedoucí až ke kůlu. Pak se od středu začala stavět polena ve dvou, u velkých milířů i ve třech vrstvách. Do pyramidy průměrně velkého milíře se vešlo až 40 kubických metrů dřeva. Po složení se pyramida přikryla vrstvou mechu a kanálkem v úpatí milíře bylo pomocí dlouhé tyče zapáleno suché roští uvnitř. Následně se povrch poházel vrstvou hlíny, aby milíř nemohl vzplát jako táborák.
Jakmile došlo k tzv. zpocení hromady (první fáze po zapálení milíře), uhlíři v jejím vrcholu propíchli otvory (lufty), aby oheň úplně neuhasl. Pro vystupování na temeno milíře používali kmen s vysekanými stupni nebo malý žebřík. Po půldni doutnání milíře na jeho vrcholu strhli hliněný kryt a vyhořelé nitro znovu zaplnili dřevem. Tento proces se opakoval ještě po tři následující dny.
Obvykle se pálily dva až čtyři milíře současně. Jeden hořel, druhý se stavěl a třetí rozebíral. Často byla každá pyramida jinde a uhlíři se přesouvali mezi nimi a zároveň své dílo museli neustále hlídat. Hrozilo totiž nebezpečí, že milíř přejde z pozvolného doutnání za nepřístupu vzduchu v otevřené hoření – například kdyby déšť, vítr nebo mráz poškodily hliněný obal -, které by jejich práci zmařilo. Když se spustil liják, nešel se uhlíř schovat do své boudy, ale utíkal s lopatou k milíři.
Pálení milíře obvykle trvalo pět až šest dní. Zda je hromada vypálená se poznalo podle barvy kouře stoupajícího z milíře – bělavý kouř značil, že ve dřevě je ještě vlhkost, šedomodrý kouř prozradil, že je vypáleno.
Po vypálení uhlíři ucpali otvory v obálce a milíř asi deset hodin ochlazovali. To spočívalo v postupném strhávání mechového obalu a opětném přikrývání pouze slabou vrstvou hlíny. Hromada se pak nechala ještě jeden den v klidu a potom se začala hrabat – lopatou se zuhelnatělé dřevo rozhazovalo kolem milíře. Tato práce se dělala výhradně v noci, aby byly vidět jiskry a bylo možné je ulít. Zásoba vody u každého milíře byla nezbytností a zejména při pálení v kopcích se s ní uhlíři dost nadřeli.
Poslední činností bylo naložení dřevěného uhlí na vozy s korbou spletenou s proutků a jeho odvoz na místo určení.
(pramen: Jan Čáka, Toulání po Brdech)